V 60. letech 20. století byla doprava na trati natolik hustá, že stanice stanice Sedlčany musela být obsazena výpravčím. Jediným výpravčím o kterém jsem získal nějaké konkrétní informace je již nežijící pan Josef Dvořák. Dále nechám promluvit jeho manželku paní Marií Dvořákovou, která nám svými vzpomínkami zprostředkovala setkání se svým, již dávno zesnulým, chotěm:
„Můj manžel Josef Dvořák se narodil 13.června 1928 na Beztahově. Otec mého budoucího manžela pracoval jako „smluvní dozorce při dráze v Beztahově, jeho matka pak byla v domácnosti. Do obecné a měšťanské školy chodil ve Voticích, odbornou železniční školu dopravní pak vystudoval ve Valticích na Moravě. Po absolvování vojenské služby nastoupil k ČSD jako výpravčí.
Maminku svého budoucího muže jsem poznala ve Voticích, kam chodila jednou týdně nakupovat. Při návratu jsem jí častokrát pomáhala nést těžkou tašku s nákupem. Pokud měl Josef službu na nádraží ve Voticích, vždycky se za ním zastavila a tak jsme se prostřednictvím jeho maminky seznámili. Svatbu jsme měli 16. srpna 1958 a bydleli jsme zatím u maninky mého manžela na Beztahově. První dcera Marie se nám narodila 6. břez-na 1959, druhá dcera Hanka pak 24.ledna 1961. To už jsme ale bydleli na Jižním sídlišti v Sedlčanech, kde tehdejší ČSD nechaly postavit pro své zaměstnance patrový dům se šesti byty. Nám byl přidělen dvoupokojový byt s kuchyní v přízemí. Do nového bytu jsme se nastěhovali v srpnu 1960 o sedlčanské pouti. Paní Barhoňová, která se svým manželem vlakvedoucím státní dráhy, bydlela v přízemí naproti nám, nás ten den přivítala plným talířem pouťových koláčů. Tím založila naše dloholeté přátelství. Paní Barhoňová občas hlídala naše děti a já zas vypomáhala její rodině hlavně později, když je trápily nemoci.
V domě bydleli také Stodolovi z Vlašimi, Studenovští a Dvořákovi. Pan Studenovský byl strojvůdcem a pan Dvořák na nádraží odbavoval vagony, balíky a zavazadla. Tehdy hodně zásilek posílal Sedlčanský mlýn (mouku a krmiva), Strojírny, mlékárna a vykládaly se také vagony s uhlím. Můj manžel pracoval jako výpravčí v Sedlčanech od roku 1960, ale dokdy už si nevzpomínám. Po pozdějším zrušení služby výpravčího v Sedlčanech se Stodolovi odstěhovali zpátky do Vlašimi a můj muž střídal výpravčí na trati z Benešova do Tábora. Protože hodně kouřil a služba na dráze mu také nepřidala, jeho zdraví se zhoršilo. K lékaři šel až když mu bylo opravdu zle a to bylo už pozdě. Odeslali ho sice na kliniku do Prahy, ale ani tam už mu nemohli pomoci. Umíral a když jsem za ním přijela do nemocnice, prosil za odpuštění a abych dávala pozor na děti. Zemřel před čtyřiceti lety 14. února 1974. Bylo mu 45 let.“
Na obr. 1 jsou manželé Dvořákovi ve svůj svatební den, obr. 2 je zachytil na nástupiští sedlčanského nádraží s jednou z jejich dcer a na obr. 3 vyprovázejí kolegové železničáři zesnulého Josefa Dvořáka na poslední cestě. Rakev nesou kolegové : Čedík - vlakvedoucí, Paleček - výpravčí, Korous - výpravčí, Doležal - ředitel, Tomášek- strojvůdce. Obr. 4 pak ukazuje pana Dvořáka samotného a na posledním snímku č. 5 je dům, který Dvořákovi společně obývali. Paní Dvořáková, vyhlášená sedlčanská kuchařka, zde bydlí dodnes.
