První veselý příběh, který jsem se Šklebeďourem zažil, byl výlet do vinného sklípku na Moravu. Cestovali jsme na místo vlakem, všichni plni očekávání zvláště já, protože v moravském sklepě jsem ješte nikdy nebyl. Cesta byla poklidná a vinař, očekávající naši trestnou výpravu, vstřícný. Bylo pozdní odpoledne, když jsme vstoupili do jeho podzemního království a nedočkavě sestoupili dúle, jak se zde říká. Stěny sklepa lemovalo množství sudů nejrůznějších velikostí. Na odhalení tajemství, které ukrývaly, jsem se v této chvíli opravdu těšil. Sudů bylo odhadem 40 a majitel sklepa začal nenápadně a poznenáhlu nasávat koštýřem z krajních a postupně se propracovával dozadu, kde byly sudy největší a nejtajemnější. Naše skleničky se postupně plnily víny suchými i sladkými, plnými i prázdnějšími, mladými i archivními. Nejednalo se však o žádnou degustaci s několika mililitry vína skromně se krčícími na dně sklenky. Byla to pravá moravská smršť, kdy obsah litrového koštýře byl mezi devět nebožáků rozdělen vždy beze zbytku. Sám vinař nepil vůbec nebo jen velmi málo. S přibývajícím časem nálada stoupala, hlasy zesilovaly a i přes zavřené dveře sklepa musely být naše výbuchy smíchu slyšet daleko do zšeřelého kraje. Šklebeďour se činil a již v půl desáté začal hovořit plynně německy. To je u něj, jak jsem se později dozvěděl, neklamným znamením dosažení 2,5‰ alkoholu v krvi. Okolo desáté bylo servírováno pohoštění - klobása, sýr a chleba. Někteří tuto změnu v jednotvárném programu přivítali, jiné již neoslovila a Šklebeďour si jí ani nepovšiml, protože v přípravně započal s průzkumem zařízení. Zaujalo ho, na co mají ve vinném sklepě deset sněhových hasicích přístrojů a s tímto problémem se německy obrátil na majitele: "Was hast du so viel Feuerlöscher?" Ten se, po té co uslyšel cizí řeč, zmateně ohlédl, přeměřil si Šlebeďoura tázavým pohledem a klidně odpověděl: "Sie brachten in den Krieg der Champagne". Šklebeďour nechápavě zamžikal, ale po názorné ukázce se doslova rozzářil. Majitel nasál do koštýře bílé víno a se sotva slyšitelným zamumláním: "samotné sa nědá" ho přelil do láhve. Na hrdlo láhve nasadil speciální adaptér (vyrobený z hlavice sifonové lahve), který byl tlakovou hadicí připojen k jednomu z hasicích přístrojů. Potom otočil ventilem hasičáku a do nedobrého vína vpustil průmyslový CO2. Armaturu z lahve odpojil a se slovy. "Pravé šampaňské", nalil Šklebeďourovi plnou degustační sklenku, v níž se odehrával toxický souboj mezi doslazeným druhákem a oxidem uhličitým, připraveným žíháním uhličitanu vápenatého (CaCO3 → CaO+CO2). Šklebík nedůvěřivě pohlédl do bouřící skleničky, ale na dva loky přemístil její obsah do svého žaludku: "Dies ist ein ausgezeichnetes Getränk", prohlásil šišlavě a i s lahví, kterou překvapenému majiteli sebral z ruky, se usadil na schody do sklepa. Dolil si opět sklenku a pak ještě třikrát. Prázdnou láhev pustil z ruky tak obratně, že se nerozbila a ještě tři minuty balancovala na hraně prvního schodu. Hlavu si opřel o nabílenou stěnu a příští dvě hodiny se ve sklepě mluvilo jen česky a moravsky. Majitel ponechal spícího Šklebeďoura osudu a se slovy: "Nahoru nepoletí a dúle ho najdem", sestoupil do sklepa, aby nám zbývajícím uštědřil druhou polovinu ochutnávky. Začal vzadu, kde se bachratil největší sud, téměř plný loňského svatovavřineckého. Snad za to mohlo občerstvení, které mi popřálo tolik potřebný oddech, snad to byla přestávka s ukázkou pravého moravského sektu kvašeného v lahvi, snad něco jiného, ale tohle víno ze sudu odpočívajícího až na samém konci sklepa, mi chutnalo ze všech nejvíc. Snažil jsem se proto ze všech sil si zapamatovat jeho umístění a odrůdu, kterou obsahoval. Nebylo to lehké. Soustředění narušovali Muller s Turgauem, Muškát moravský, Veltlín zelený i červený ranný spolu s Tramínem a Frankovka s Modrým portugalem rovněž situaci neulehčovali. Snad jen rulandské bílé a šedé spolu s elegantními ryzlinky několika ročníků pomohli, ale jist si tím nejsem. Každopádně když došlo na plnění přivezených desetilitrových kanystrů a já vyjádřil požadavek na onen, v koutě ukrytý sv. Vavřinec, vinař se třikrát ujišťoval jestli jsem si jistý a opravdu chci práve toto víno z právě tohoto sudu. Dodnes nevím a patrně se to nedozvím nikdy, jestli se mě ptal proto, že jsem si vybral jeho nejlepší víno a on se s ním tak nějak nechtěl rozloučit do plastového kanystru a nebo se jednalo o hnusný patok, kterým se naopak chlubit nechtěl a několikerým dotazem se mně snažil od nákupu odradit.
Mezitím částečně ožil i Šklebeďour a závěrečného plnění se osobně zúčastnil. Jakou si vybral odrůdu již nevím, ale před závěrem si mumlavou němčinou kombinovanou s neartikulovanými výkřiky, vyžádal ještě jednu lahodnou lahev pravého moravského šampaňského, kterou záhy vypil a odebral se opět do říše snů. Za lože tentokrát zvolil blátivou louži před vstupem do sklepa.
Všichni dopili a víceméně sami se vypotáceli ze sklepa nahoru po schodech do svěžího ranního vzduchu. Byl to smutný pohled na nachýlené postavy obtěžkané kanystry a cinkajícími batohy s pravým moravským šampaňským. Právě svítalo. Závěr této památné akce byl alespoň pro mě fyzicky nejnáročnější. Na vlakovou zastávku to byly dobré dva kilometry a já nesl v jedné ruce svůj desetilitrový kanystr s vínem, ve druhé ruce šklebeďourův desetilitrový kanystr s vínem a na zádech zabláceného Šklebeďoura, vyloveného z louže! To byly opravdu dlouhé dva kilometry. Během strastiplného putování plného kolísání a změn směru na přímé cestě, jsem sám sobě stanovil přísné pravidlo: "Již žádné výlety se Šklebeďourem!" Pravidla se držím dodnes a jsem rád, že jsem si ho stanovil již tak dávno. Někteří kolegové, ač jim je situace známa, tohoto pravidla nedbají a ke své újmě zjišťují, že ho dbát měli. To je však již jiná kapitola...
7.11.2014
