Tenhle příběh se odehrál jedné květnové noci koncem devadesátých let, kdy ještě bylo běžné, že se u sedlčanské topírny scházeli nádražní zaměstnanci a pekli kuřata, prase či jen buřty. Jednou při příležitosti oslavy narozenin, jindy bylo potřeba zapít nově narozeného potomka nebo se sešlost konala při nějaké úplně jiné příležitosti. Nikdy však nechybělo pivo a jiný alkohol, čemuž se v naší zemi, kde je přibližně 1/2 miliónu lidí závislých na alkoholu, nelze divit. Tenkrát bylo organizátory vybráno pivo značky Démon, což je 13° polotmavý ležák nedalekého pivovaru na Vysokém Chlumci. Co bylo tehdy podáváno jako občerstvení si již nepamatuji a pro tenhle příběh to ani není důležité. Organizátoři posekali trávu v okolí topírny a bezinkový keř, rostoucí hned vedle vjezdových vrat, vyklučili sekerou. Pila pro jeho bezproblémové uříznutí nějak nebyla zrovna k dispozici. Pařízek vysoký asi 10 centimetrů, rozčepýřený ostrými hroty, které tu zbyly po sekeře, ze zdál uschován za otevřenými vraty, bezpečný. To však byl, jak se záhy ukáže, omyl.
Nádražní soukmenovci se scházeli během odpoledne, Démon tekl proudem a nálada byla veselá. Mezi přítomnými nechyběl ani Šklebeďour, který upřímně řečeno, na žádné akci podobného ražení ještě nikdy nechyběl. Po setmění přišlo jednomu nejmenovanému vtipnému kolegovi na mysl, že Šklebeďour nejeví tentokrát přiměřené známky opilosti, dokonce ani nemluvil německy. Začal proto při čepování piva nenápadně přilévat do Šklebeďourova půllitru ještě krapet broskvové. Napřed jen malého panáka, pak velkého a k půlnoci už byl poměr piva a "hopsinky" půl na půl. To již zaznamenal i Šklebík a podivoval se nad sladkostí piva. "To víš, to je Démon - ten je sladkej", chlácholil ho čepující Tučňák, který právě odložil již prázdnou lahev od broskvové, jejíž obsah před tím přelil do půllitru a doplnil k rysce střikem piva. Nápoj konečně zaúčinkoval a Šklebeďour všem vynadal, částečně česky, částečně německy a částečně nesrozumitelně. Pak se odebral do delirických vod, kterými proplouval dobrou hodinu, než se tři dobrodinci uradili, že ho dopraví domů k jeho manželce. Šklebeďoura stojícího vkleče dovlekli na nádraží, vzdáleného od topírny sto metrů. Tady ho vystrkali do prvního patra, kde bydlel a pokoušeli se ho předat ženě. Ta však velký zájem o převzetí špinavého, kymácejícího se pobudy, který mumlal cosi v germánském jazyce, nejevila. Když však Šklebeďour propadl otevřenými dveřmi do předsíně a ještě v pádu usnul, rezignovala. Dveře do bytu se zavřely a tři dobrodinci se, nic zlého netuše, vrátili k topírně. Neuplynula ani půlhodina a od nádraží se k topírně začala přibližovat podivná nachýlená postava, jejíž krok v šestičtvrtečním rytmu by se dal popsat jako notorikův jive: dva kroky vpřed - pauza, krok stranou, krok vzad, pád na záda. Odpočinek a znovu od začátku. Během cesty od nádraží k topírně ušel zhruba kilometr různými směry. Jeho příchod byl provázen nechápavými pohledy a nepřátelskými poznámkami. Byl to nepochybně Šklebík, jen jeho tvář zalitá krví byla k nepoznání a zlomený nos k bezpečné identifikaci také příliš nepomohl. (Jak jsme se dozvěděli o několik dnů později, Šklebeďour po krátkém spánku v předsíni pojal úmysl vrátit se k topírně. Při odchodu z bytu však zapomněl, že bydlí v 1. patře a dolů vedou schody. Vykročil tedy do prázdna a točité schodiště sešel po hlavě.) U topírny bez pozdravu dopil z poloviny plný půllitr broskvové s příchutí piva, který mezi ostatními rozpitými půllitry jednoznačně identifikoval. Vzápětí se opřel zády o zeď, poklekl a vykřikl něco jako: "Hazujachoš der Spiegel vy hovada!", načež zabořil obličel do trčícího bezinkového pařezu. Takto setrval několik minut. Poté se na kolenou napřímil, několikrát cosi nesrozumitelného vykřikl a opět padl tváří přesně do pařezu a usnul. Postup: vzpřímení - mumlavé výkřiky - spánek s obličejem v pařezu se několikrát opakoval. Být čelem obrácen k Mekce, mohl by ho nezasvěcený pozorovatel snadno zaměnit za modlícího se muslima. Okolo byli však pouze pozorovatelé zasvěcení a tak blábolící a krví stále více zbrocené trosce, nikdo nevěnoval větší pozornost než občasnou posměšnou poznámku...
Další dva dny nikdo Šklebíka nespatřil. Třetí den přišla do práce ofačovaná mumie, ze které se po týdnu stal Muž se železnou maskou. Celou tvář měl pokrytou mokvajícími strupy a zlomený nos ladil svou barevnou kombinací s vlajkou Německa. Během následujících týdnů se maskování postupně vytrácelo a všichni mohli s ulehčením zjistit, že pod maskou nebylo ukryto dvojče Ludvíka XIV., ani Vivien de Bulonde, nýbrž starý známý Šklebeďour! Akcí, kterých se Šklebík zúčastnil, bylo mnoho. Ne každá z nich však stála za zaznamenání jako právě tato!
18.12.2014
